Po zhroucení front na jaře 1945 byli Sudetští Němci odsunuti z jejich původních domovských území. Na základě Postupimské dohody mělo odsunutí Němců z Čech a Slezska proběhnout podle řádu. V prvních měsících bylo bezplánovité a bez výběru. Teprve mnohem později se s lidmi začalo jednat humánněji, teprve, když samotní Češi začali být překvapeni rozměrem nepředstavitelného trápení a velkých muk. Spousta žen s plačícími dětmi, staré ženy a churaví stáli na ulicích a nevěděli kam mají jít. Muži padli ve válce nebo byli v zajetí, nemohli stát při svých ženách. Nejasnost o osudu svého muže dovedla mnohé ženy k zoufalství. Přes noc se stal každý Němec bezdomovcem, bez jakéhokoli majetku. Kdo k tomu dal vítězným mocnostem právo? Zaměstnanec, sedlák, řemeslník nebo dělník, každý byl odsunut, protože byl Němec. Po mnoha staletí tu žili a pracovali jejich předci. S batohem na zádech nebo několika zavazadly, která jim byla ještě často zabavena, museli opustit domy a statky . Mnozí odsun nepřestáli, raději zvolili smrt. Když mohli zůstat ve skupinách, ve kterých si navzájem mohli pomáhat, byl osud snesitelnější. Horší to bylo pro slabší lidi, kteří museli pešky ujít spousty kilometrů a kteří z vyčerpání umírali v přilehlých příkopech. Nezapomeňme nevinné lidi, kteří byli vystavěni v táborech těžkému týrání. Každý se ptal, co spáchal. Mnozí pochybovali o Boží spravedlnosti. Proud vyhnaných Němců se ubíral třemi směry. Na severu byly cílovými zeměmi Sasko a Durynsko, na jihu to bylo Rakousko a na západě Svobodný stát Bavorsko.
Hostounští Němci byli vysídleni v období od května do srpna 1946 ve čtyřech transportech. Den předem přišla od zástupců Národního výboru výzva, aby si do druhého dne připravili zavazadla o maximální váze 50kg a několik příručních zavazadel. S povozy pak byly zavazadla odvezeny, vyzvednout je bylo možné při prvních transportech ve dvoře hostince Tichý. Prokázané osoby se musely zdržovat v blízkosti zavazadel. Truhly a kufry se zde vážily. Přitom bylo touto prací pověřenými Čechy mnoho zavazadel zabaveno. Peníze, vkladní knížky nebo jiné cenné předměty se musely odevzdat. Při posledních se rovnou odváželo do bývalého pracovního tábora. Kontrola zavazadel se proto nekonala. Po vyřízení formalit se lidé a zavazadla naložili na nákladní auta a odvezli do Holýšova. Na cestě do Štítar se jistě mnozí ještě naposled rozlučně na hostouňskou kostelní věž. Mnozí doufali na návrat, aby neodcházeli z domoviny zcela bezútěšně. V holýšovských barakách se setkávali vyhnanci z různých míst Horšovskotýnského kraje. Celkem se svezly transporty s 1500 lidmi. Pobyt v táboře trval několik dnů, pro starší a nemocné představovaly velmi vysilující tři dny. V tomto táboře bylo vyplaceno odškodnění za vysídlení. Při prvních transportech obdržel každý 1.000 říšských marek, při posledních 500 říšských marek. Pod dohledem českých vojáků bylo vše, lidé i zavazadla naloženo do nákladních vlaků a odvezeno směr Furth im Wald.
Všechny přijímací tábory byly postaveny před neskutečně velké úkoly. To platí především pro Bavorsko. Město Furth im Wald nabídlo obyvatelům domovského kraje Horšovský Týn pomoc, která nebude nikdy zapomenuta. Baraky nového tábora nebyly ještě postaveny a již přijel první transport s čtyřiceti nákladními vagony plný vyhnaných a jejich celkového majetku. Nemocní byli prohlédnuti táborovým lékařem a dvěma zdravotními sestrami a pokud bylo třeba byli odvezeni do ošetřovatelny nebo městské nemocnice. Do té doby byly v táboře zadrženi i jejich příbuzní. Představený každého vlaku vedl své lidi v předepsaném pořádku k vyšetřovacím oddělením, prádelně, registraci, váze a odblešení. Pak se vydali zpět k vagonům, kde jim bylo vydáno teplé jídlo. Vlak poté vyjel na další cestu, doprovázen jedním lékařem a dvěma zdravotními sestrami za vedení představeného transportu. Odtud se posílaly transporty do různých zemí tehdejší americké zóny. Do té doby, než každý z vysídlených našel přístřeší, trvalo ještě mnoho nesnesitelných týdnů pobývání ve školách a sálech hostinců.
