Lipicáni
Historie založení hostouňského hřebčince se třemi dvory ve Svržně, Hašově a Tasnovicích se datuje do dob první světové války, kdy museli být hřebčince v Savatce (Galície) a Radautzi (Bukowina) kvůli postupu protivníka vyklizeny.
Dvory byly pod správou rakousko-uherského ministerstva zemědělství najaty hrabětem Karlem von und zu Trauttmansdorff-Weinsberg (1845-1921) a koně zde byli po dlouhé cestě uschováni. Po roce 1916 byly tehdejší vládou všechny vojenské remontní úřady zrušeny a stávající hostouňský remontní ústředí bylo přeměněn hřebčinec. Tomu pak byla přidělena tři plemena: arabský polokrevník, anglický polokrevník a hanoverský. Celkem na Svrženském dvoře bylo ustájeno 200 klisen a tři hřebci.
Po konci války byli koně převezeni do Klatov, ale když zavládly řádné poměry, přešly zbylí koně opět zpátky do Hostouně. O mnoho let později přešla správa do majetku československého státu.
Po roce 1918 byla většina zemědělské půdy přeměněna na pastviny, takže z plochy o 460ha zbylo k obdělávání pouhých 100 ha. Počet koní za této doby se blížil 500. Hřebčinec se rozrostl. V zahraničí se pak nakupovaly plnokrevníci a několik polokrevníků.
Mezi v Hostouni narozenými a vychovanými koňmi bylo velké množství takových, kteří se účastnili přehlídek a výstav. Jen na Olympiádě v Berlíně v roce 1936 byli zastoupeni v kategorii jízdy na koni tři koně s hostouňským cejchem, kteří ve světové třídě koní z 35 zemí předvedli výborný výkon. Na konci léta 1938 byl celý hřebčinec přeložen do Horních Motěšic u Trenčína, kde od roku 1927 fungoval spřátelený hřebčinec. Díky válečným událostem z roku 1945 se až na malé výjimky celý chov koní z obou těchto hřebčinců vytratil.
Po obsazení českého území německými vojsky v říjnu 1938 převzal správu koní hostouňský hřebčinec, který se stal opět jednou remontním ústředím. Koně se nakupovaly ve východním Prusku, Hannoveru, Holštýnsku, Odlenburku, východním Frýsku, byli chováni rok dva a pal přiděleny jako remonty kavalériím. V roce 1942 se z tohoto remontního ústředí stal opět hřebčinec.
Stejně tak byli v roce 1942 za válečných poměrů v hřebčincích Demir Kapja (Makedonie), Stancic (Chorvatsko), Lipizza (Itálie) a Piber (Rakousko) ustájení lipicáni evakuováni a převezeni do Hostouně. K tomu přišli další díky nákupu lipicánských klisen hraběnkou Eltz (Haid) a Vukovar (Chorvatsko). Počet lipicánů zahrnoval 15 hřebců ke krytí, 150 kobyl a 200 hříbat všech ročníků. Až na lipicány z Babolna (Maďarsko), Topoltšanky (Slovensko) a Fogaras (Sedmihradsko), prakticky byl v Hostouni sjednocen celý chovný vzorek lipicánů. V posledních měsících války v roce 1945 bylo do Hostouně a jejích dvorů dopraveno na dvě stě chovných koní z Donu a Kavkazu.
Ve vztahu k chovu lipicánů měl hostouňský chov během druhé světové války v první řadě úkol vycvičit hřebce pro španělskou dvorní jezdeckou školu ve Vídni. Když se v posledních měsících války začalo střílet i v blízkosti Hostouně a kolaps byl na dosah ruky, rozhodlo se vedení hřebčína pod vedením Oberstleutnanta Huberta Rudofskeho spojit se s americkou armádou a zajistit tím uchování Hostouně a jejích hřebčinců před zkázou. Díky smělému činu místních veterinářů Dr. Rudolfa Lessinga a Dr. Wolfganga Krolla, mohl být díky jejich nebojácnému přístupu celý chov bez ztrát předán záhy nerukující tankové divizi. 15. května 1945 začal transport všech lipicánů a arabských plemen přes Šumavu do blízkosti města Kötzting, odtud pak do jejich domovských stájí.