Lipicáni

Historie založení hostouňského hřebčince se třemi dvory ve Svržně, Hašově a Tasnovicích se datuje do dob první světové války, kdy museli být hřebčince v Savatce (Galície) a Radautzi (Bukowina) kvůli postupu protivníka vyklizeny.

Dvory byly pod správou rakousko-uherského ministerstva zemědělství najaty hrabětem Karlem von und zu Trauttmansdorff-Weinsberg (1845-1921) a koně zde byli po dlouhé cestě uschováni. Po roce 1916 byly tehdejší vládou všechny vojenské remontní úřady zrušeny a stávající hostouňský remontní ústředí bylo přeměněn hřebčinec. Tomu pak byla přidělena tři plemena: arabský polokrevník, anglický polokrevník a hanoverský. Celkem na Svrženském dvoře bylo ustájeno 200 klisen a tři hřebci.

Po konci války byli koně převezeni do Klatov, ale když zavládly řádné poměry, přešly zbylí koně opět zpátky do Hostouně. O mnoho let později přešla správa do majetku československého státu.

Po roce 1918 byla většina zemědělské půdy přeměněna na pastviny, takže z plochy o 460ha zbylo k obdělávání pouhých 100 ha. Počet koní za této doby se blížil 500. Hřebčinec se rozrostl. V zahraničí se pak nakupovaly plnokrevníci a několik polokrevníků.

Mezi v Hostouni narozenými a vychovanými koňmi bylo velké množství takových, kteří se účastnili přehlídek a výstav. Jen na Olympiádě v Berlíně v roce 1936 byli zastoupeni v kategorii jízdy na koni tři koně s hostouňským cejchem, kteří ve světové třídě koní z 35 zemí předvedli výborný výkon. Na konci léta 1938 byl celý hřebčinec přeložen do Horních Motěšic u Trenčína, kde od roku 1927 fungoval spřátelený hřebčinec. Díky válečným událostem z roku 1945 se až na malé výjimky celý chov koní z obou těchto hřebčinců vytratil.

Po obsazení českého území německými vojsky v říjnu 1938 převzal správu koní hostouňský hřebčinec, který se stal opět jednou remontním ústředím. Koně se nakupovaly ve východním Prusku, Hannoveru, Holštýnsku, Odlenburku, východním Frýsku, byli chováni rok dva a pal přiděleny jako remonty kavalériím. V roce 1942 se z tohoto remontního ústředí stal opět hřebčinec.

Stejně tak byli v roce 1942 za válečných poměrů v hřebčincích Demir Kapja (Makedonie), Stancic (Chorvatsko), Lipizza (Itálie) a Piber (Rakousko) ustájení lipicáni evakuováni a převezeni do Hostouně. K tomu přišli další díky nákupu lipicánských klisen hraběnkou Eltz (Haid) a Vukovar (Chorvatsko). Počet lipicánů zahrnoval 15 hřebců ke krytí, 150 kobyl a 200 hříbat všech ročníků. Až na lipicány z Babolna (Maďarsko), Topoltšanky (Slovensko) a Fogaras (Sedmihradsko), prakticky byl v Hostouni sjednocen celý chovný vzorek lipicánů. V posledních měsících války v roce 1945 bylo do Hostouně a jejích dvorů dopraveno na dvě stě chovných koní z Donu a Kavkazu.

Ve vztahu k chovu lipicánů měl hostouňský chov během druhé světové války v první řadě úkol vycvičit hřebce pro španělskou dvorní jezdeckou školu ve Vídni. Když se v posledních měsících války začalo střílet i v blízkosti Hostouně a kolaps byl na dosah ruky, rozhodlo se vedení hřebčína pod vedením Oberstleutnanta Huberta Rudofskeho spojit se s americkou armádou a zajistit tím uchování Hostouně a jejích hřebčinců před zkázou. Díky smělému činu místních veterinářů Dr. Rudolfa Lessinga a Dr. Wolfganga Krolla, mohl být díky jejich nebojácnému přístupu celý chov bez ztrát předán záhy nerukující tankové divizi. 15. května 1945 začal transport všech lipicánů a arabských plemen přes Šumavu do blízkosti města Kötzting, odtud pak do jejich domovských stájí.

Značkové

Cejch (hřebčinský ožeh) hostouňského hřebčince tvoří písmeno „H“, které je příčně rozpůlené ostřím malého, mírně prohnutého doprava nasměrovaného meče.

2006-12-01 GBHS Heimatbrief
2014-03-01 GBHS Heimatbrief

Deutsche Version Česká verze English Version